Nešlapte po housenkách

Už od mých čtrnácti let můj otec říkával:
"Kdybych se tak dožil až vyjdeš školu." Potom přišlo:
"Kdybych se tak dožil až se vyučíš." Potom zase:
"Kdybych se tak dožil až se oženíš." Dá se předpokládat, že jednou přišla i slova:
"Kdybych se tak dožil tvých dětí..."
Osobně se domnívám, že tím největším úspěchem je, pokud se člověk dožije své smrti.

Můj otec vypadal jako kdyby byl permanentně připravený na smrt, přesto že byl zavilý ateista. Pořídil si mne se svou matkou na základě mého nepovedeného bratra, který se během chůze mé matky do porodnice (bylo to asi dva kilometry) přiškrtil na pupeční šňůře a po dvou letech už to na něm bylo znát.

Pak se narodila moje sestra a rodiče dostali strach, že ji můj postižený bratr ublíží, tak byl odsunut do ústavu. Na jedné straně by bylo možné jim tento krok zazlívat, na druhé straně byl tou příčinou, že jsem se jako první náhradník dostal do hry. Bráchovi to asi bylo jedno. Vlastně nevím, jestli vůbec byl. Jeho tělo tady tedy bylo... asi tak třicet let. Pak šel tam odkud přišel.

Zůstali mi po něm tepláky s iniciálkami. To jediné mi zůstalo a ani to ne na vždy.

Můj otec stárnul jakoby rychleji než já. Přišli chvíle, kdy ho svět netěšil, jak už to u mnoha lidí neduchovního rozměru bývá a ani televize, ani jeho "koníčky" mu nemohli vrátit tu jiskru do jeho očí. Seděl na gauči a hleděl vyhaslým pohledem a já už tehdy věděl, že dříve tak zanícený diskutér již zemřel. Jenom to ještě nevěděl.

Když zemřel fyzicky, byl jsem už téměř zralý muž, už jsem věděl, že není neštěstí odejít, neštěstí je chtít odejít.

Je dobré, když odcházejí lidé, kteří už všechno řekli. Pak je jejich odchod snesitelný. Pak je přirozený. Můj otec mi toho mnoho neřekl. Nemluvil se mnou o tom, o čem bych se svým otcem mluvit chtěl. Ne proto že by nechtěl. On prostě nemohl. Je smutné pro syna, když nepřeroste svého otce. Stejně tak smutné je, když jej přeroste. Když se role obrátí a vy zjistíte, že autority jsou pryč, nebo se proměnily v neurotické děti a že od určité chvíle vám nikdo nic nového neřekne. Uvědomil jsem si, že všechno co je pro mne důležité, musí jít z mého srdce. Že ani ten nejchytřejší a nejmoudřejší člověk světa mi nemůže říct nic co už dávno nevím. Může mi říct jen to, co jsem v sobě ještě neprobudil, ale co tam vždy bylo. Co ve mě není, nikdy nikdo do mne nedostane.

Nevím jestli byl můj otec svatý. Možná ano. Moje matka svatá je. Nemyslím ve smyslu křesťanském, neměnila vodu ve víno, ani neuzdravovala nemocné, nic z té veteše. Byla a je jenom svou. SVÁ - TA. To je pro mne obsah slova svatý nebo svatá. Není to nic víc, ale také nic méně, než být svůj či svá.

Ono to zní velmi jednoduše, ale je to proklatě těžké. Až někdy na prahu dospělosti a jsem si začal uvědomovat, že to jak se chovám, to co dělám, že to nemusím být nutně já sám. Můžou to být moji rodiče, moji příbuzní, učitelé, přátelé.. ojoj, kolik všech to může být, ale já to vůbec nejsem. Já jsem tam někde uplně vespod. Byl jsem pěstěn a šlechtěn za účelem hladké existence v systému, ale může být, že jednoho dne se probudím z toho larvího spánku a začnu se stávat housenkou.

Housenky nejsou moc oblíbené. Žerou listy rostlin, na které si dělají jiní tvorové nárok. Je možné že mne jako housenku lidé nebudou mít rádi. Lidé nemají rádi, když jim někdo ožírá "jejich" zeleninu. Raději by aby ze mne byla ta larva. Co už je komu do larvy. Nic nežere, jen leží.

Takový motýl, to je ovšem něo jiného. Básníci o něm píší básně, zpěváci jej oslavují ve svých písních...Řeknu vám to tedy natvrdo. Bez housenky není motýla. Bez lidské SVÁ - TY! není té blankytné krásy, toho vyvrcholení lidské existence.
Můj otec, ať byl jakýkoliv, nebyl to špatný zahradník. Nerozšlapával larvy ani housenky. Možná používal nepříjemný postřik, ale snad mne tím udělal odolnějším.
A já se učím, stále se učím být svatým. A stále je to tak těžké. Najít tu křehkou rovnováhu, mezi zachováním své integrity a neničením integrity těch druhých. Ale je už něco krásnějšího, než takový motýl?
Ano, jsem sám. Každý den od svého narození až do své smrti jsem sám. Ale tím pádem jsem také jenom sám sobě zodpovědný. Teď je ten čas, kdy mohu hrát svoji hru. Teď jsou zapnuty kamery a mikrofony. Nebude žádné repete. Budou další hry, jiné hry. Ale tahle bude jen jedna jediná.

Dualita

Rozdělení dobra a zla se zrodilo v lidských hlavách už strašně dávno. Možná někdy v dobách, kdy se podle křesťanství oddělilo světlo od tmy. Důvody byly dle mého názoru zcela jistě praktického rázu. Co se však z těchto dvou slov stalo v průběhu věků?Jako mnoho jiných pojmů samozřejmě prošla přerodem a procesem „vysoustružení“.

Z hlediska dnešního světa jsou tato označení, nebo spíše hodnocení, téměř metafyzickým, abstraktním pojmem. Potřeba vymezit dobro a zlo obecně vznikla jako potřeba lidí domluvit se mezi sebou. Aby se nepovraždili, aby přežili vedle sebe. Po stanovení tohoto prazákladu začaly nejspíš vznikat první podoby zákonů.

Odměna za „dobré chování“ a trest za „špatné chování“ byla jedním z prvních prostředků, jak všeobecné povědomí o dobru a zlu rozšířit a jak tuto zdánlivou dualitu vštípit. Dualita je to především vykonstruovaná, jakási iluze, která by nám měla usnadnit či zpřehlednit život. Něco jako náboženství. Do jaké míry ovšem tyto iluze náš život opravdu zjednodušují je už jiná otázka.

Především jde o to, že člověk, bráno jako živočišný druh, se se svými nejzákladnějšími a nejpřirozenějšími vlastnostmi nejvíce blíží virům. Snaží se ze všeho a za každé situace sobecky urvat pro sebe nejvíc, nikdy nemá dost a všechno kolem sebe devastuje a ruinuje. Když už je vše zničeno a na příslušném místě se již nedá vytěžit nic cenného, přesune se na jiné místo, kde celý proces započne znovu. (Jak o tom hovoří například agent Smith v kultovním snímku Matrix). Jedním za všechny může být příklad nynějších četných úvah o tom, na jakou další planetu bychom se měli přesunout.

Z těchto lidských vlastností plyne, že z hlediska „majority lidské společnosti“ konání takzvaného „dobra“ nevychází z přirozenosti, ale ze strachu. Je to v morálce, jsou to trestné činy, chůze proti bohu…svědomí zkrátka ve většině případů pramení ze strachu, že přijde trest. Je to tak jednoduché. Trest může přijít od lidí kolem nás, skrze soudní, právní a trestní systém, nebo od boha.

Dobro nebo zlo ve skutečnosti neexistují, protože v každé chvíli, ať to nazveme jakýmkoliv jménem, konáme v podstatě jen to, co je nutné. Dalo by se to přirovnat k pletení nástěnného koberce velkých rozměrů. Jsou potřeba různé barvy nití. Tmavé budeme považovat za špatné a světlé za dobré. Když pak každému dáme do ruky jednu barvu nitě, hned je rozdělení na světě. Někdo je dobrý a někdo je špatný, v závislosti na tom, s jakou barvou pracuje. Ovšem pro kompletnost a krásu koberce jsou oba druhy barev naprosto stejně důležité.

Ze svého vlastního pohledu si své stopy v lidském společenství prohlížím podle toho, zda byly uskutečněny ve jménu lásky, soucitu a pokory. Neříkám, že to je dobré. Říkám jen, že to je pro mne přirozené a je mi příjemné se takto chovat. Když bude pro někoho přirozené se chovat ve jménu hromadění věcí či získání moci, neodsoudím ho. Není pro mne špatným člověkem, jedná jen ve jménu jiných přirozeností a drží zkrátka jiné barvy nití. Ten koberec ale nakonec stejně budeme tvořit spolu, dohromady. Obraz bude krásný a monumentální právě pro to, že ponese obě naše barvy, přestože každá bude na jiném místě.

Všechny naše děti

Bytostně nesnáším... a pak už může následovat cokoliv. Vždy je to tak nějak nakřivo. Nesnášet mohu zloděje, intelektuály, "pseudohumanisty", spammery a vlastně kohokoliv či cokoliv. Vymezuji se tím vůči objektu který mne irituje a domnívám se, že moje nesnášenlivost je zapříčiněna chováním dotyčného objektu. V tom případě věřím, že cesta od "nesnášenlivosti" k "snášenlivosti" je přes změnu chování těchto objektů.

Otázkou zůstává, mohu li k této změně přispět. Moje dcera uvažuje nad svými vrstevníky, které mají poněkud jiné vidění světa. Snaží se pochopit principy, které je dovedly k tomuto vidění, aby si ujasnila přijatelnost či stabilitu jejího vlastního pohledu na chování člověka ve společnosti.

Společnost je něco jako rodina. Skládá se z různých členů, kteří mají různorodé zvyky a návyky. Společnost bychom si mohli představit jako rodiče, kteří se starají o co nejlepší podmínky pro život svých dětí, tedy všech lidských bytostí v její působnosti. Tito lidé mají rozličné názory na to, jak by to mělo ve společnosti (rodině) fungovat. To jak to nakonec dopadne, je jakýsi konsenzus všech členů rodiny.

Pokud máte děti, jistě znáte jejich požadavek na spravedlnost. Pokud máte jedno dítě kterému je čtrnáct let a druhé kterému je sedm let, víte že jejich představa o spravedlnosti se může lišit. Něco jako objektivní spravedlnost neexistuje. Společnost se však snaží vytvořit souhrn zákonů, které by určovaly alespoň tu základní spravedlnost (spravedlnost kterou si členové té které společnosti vymezí) a platí si mechanismy, které se starají o její zajišťování.

To je celkem jasné a zřejmé. Jasné už není to, jak docílit, aby obecný společenský úzus o tom co je a není spravedlnost byl přijat i těmi, kteří mají jinou představu o tom jak by to mělo celé fungovat, popřípadě nemají představu žádnou a zajímají se jen o své vlastní přežití s co nejmenšími energetickými výdaji.

Moje dcera hovoří o vztahu jejích vrstevníků k "morálce", o postojích těchto mladých lidí ke společnosti ve které žijí a o konstrukcích, které si vytvářejí na obhajobu svých činů, které sice částečně vnímají jako neetické, ale jsou schopni si je racionalizovat. Tyto postoje nejsou tvořeny jen na základě jejich vlastního pozorování, ale i na základě zvyků a postojů které jsou jim zprostředkovány rodinou (společností), vrstevníky a v těch lepších případech kulturní potravou, jsou - li ji schopni přijímat. Kulturní potravu nemám na mysli přímo mediální kanály, ale spíše literaturu, ve které čas pozitivním způsobem selektuje zrno od plev.

Ne každý má schopnost napojit se na kanály, které nám poskytuje literatura našich velikánů. Z toho důvodu je přínosem audiovizuální složka, filmy a pořady, které těm kteří mají potíže se soustředěním pozornosti na statická písmena v tištěné formě podávají jakýsi zředěný odvar v barvě a se zvukem. Člověk je do značné míry "napodobovač". Největší vliv na něj má chování lidí v jeho nejbližším okolí a zpočátku jistě ten největší rodiče, alespoň do doby, kdy je přijímá jako autority.

Dříve či později však někteří jedinci dospějí k poznání, že svět jak jej vnímají, je do jisté míry takový, jaký jej vidí. Právě to jak svět vidíme je určeno mimo jiné tím výše zmíněným, to jest našim kulturním poznáním a schopností nacházet souvislosti v jevech a událostech okolo nás.

Když se vrátím k úvodním slovům článku, které jsou vytrženy ze spotu o problematice rasismu v "naší" společnosti, přirovnal bych volání po spravedlivém a rovném přístupu ke všem "svým" bližním, k volání po tomtéž ve vztahu k dětem ve své "rodině" (společnosti). To je jistě legitimní požadavek. Otázkou je, zda-li bude nějakým způsobem řešit problém (kupříkladu rasismus - nebo spíše to co jej vyvolává).

Kdosi kdysi řekl: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Je to moudrá věta, ze které je možné vyjít.

Pokud se soustředíme na rozvoj vlastní osobnosti a začneme si uvědomovat svoje vlastní jednání, nebudeme zkoumat, zda je či není krádež pulitru v restauraci pro majitele velká či malá ztráta. Uvažujeme pak o tomto činu jen ve vztahu k sobě samým. Důvodem proč nekradu pak není to, že bych tím způsoboval škodu, ale to, že bych tím manifestoval svoji slabost vydělat si na to, co kradu.

Ve většině případů naše ego naopak chce manifestovat svoji sílu. To je software pro dominantní jedince. Pro ty ostatní jde o prostý soucit. Soucítit s bytostmi které mne obklopují je ta nejvyšší meta, na jakou člověk může dosáhnout.

Tento přístup, ta snaha po kultivaci vlastního ega, vlastní osobnosti, která by měla být každému vštěpována od první třídy a měla by nahradit "občanskou výchovu" spíše něčím na způsob filosofie, by mohla přinést do budoucnosti nějaký efekt. Začít tak nějak od základů a věřit, že dobrá sedba přinese svoje ovoce.

Opravdu nevěřím na nesnášenlivost. Není mi to dáno. Nemohu nesnášet některé z mých dětí ani sourozenců jen pro jejich vlastnosti. Vnímám je jako členy své rodiny a snažím se jim pomoci, je - li to v mých silách. Co je v mých silách už je asi u každého individuální.

David Mervart si všímá ve svém blogu toho, že s velmi populárním a kladně přijímaným článkem Petra Staníčka se ztotožňuje mnoho těch, kteří mají ten názor, že "rasisté" (ach ty škatulky) nejsou. Jenom jim prostě už ti "cikáni" lezou krkem.

Někdy to tak bývá, že ve své rodině musím některému z dětí věnovat více pozornosti, než tomu druhému. Stává se, že to "opomíjené" dítě si ztěžuje na pozitivní diskriminaci toho druhého. A má pravdu. Ale tato "pozitivní diskriminace" je dělána v mém zájmu. Já (tedy společnost) mám určitou představu o tom, jak by to v mé rodině (společnosti) mělo vypadat a snažím se.. jak já se snažím.

Ale zde je ještě prostor pro jinou úvahu, která se toho dotýká. Co je největší pomocí? Jak je to s tím příběhem o rybářovi a hladovém poutníkovi?

Poutník:
"Dej mi rybu rybáři, máš jich plný koš, já mám hlad. Dva dny jsem nejedl."
Rybář:
"Drahý poutníku. Mám rád všechny své lidské bratry, i tebe mám rád. Právě proto ti rybu nedám. Ale rád tě naučím jak je chytat."

Každý musíme být tím čím jsme. Nemůžu v sobě potlačit rybáře ani poutníka. Můžu si jen uvědomovat. To je krok k dobrovolné evoluci.

Krádež jako lidská vlastnost

Na začátek bych se vyjádřila k něčemu, s čím se setkávám každý den.
Téměř každý lidský tvor pojem krádež dokáže nějakým způsobem pochopit. Většina má pod touto „nálepkou“ jistou představu co znamená. Pokud bychom ale pár těch tvorečků obešli s otázkou, co to tedy vlastně znamená, zjistili bychom, že každý nějak odpoví, ale kus od kusu úplně jinak.

Adéla
Znám dívku, která v restauracích krade jídelní lístky, půllitry či popelníky. Není to proto, že by jí doma snad některé tyto artefakty chyběly, ani proto, že by na ně neměla finanční prostředky. Vlastně si je přinese domů a někde je nechá ležet. Ve všech případech si dotyčného předmětu později už vůbec nevšímá. Jde tedy o ten moment, kdy samotná krádež probíhá. Dotyčná čeká, že ostatní ohromí a získá uznání. Předpokládá že ostatní(podobně staří vrstevníci) toto počínání budou honorovat jako „neohrožené a odvážné“.
Slečna je poměrně mladá a vlastně ještě v období dospívání. Její vysvětlení – „je to pro mě, na památku, to není krádež“ - plyne zkrátka z tohoto faktu. Domnívám se, že takový člověk by měl zábrany ukrást někomu peníze z peněženky nebo nějaké drahé šperky, ale pokud uzme něco, co v jeho očích nemá vysokou peněžní hodnotu, považuje to za vtip a to, že „je to vtip“ považuje dokonce za omluvu svého chování. Jinými slovy…pokud účelem krádeže nepřijdu k opravdu cenným hmotným statkům, není to krádež.

Jonathan
Po jednom večeru, stráveném porůznu v centru města, byl čas si dát alespoň malou večerní svačinku, protože žaludek už o to škrábal. Pozdní noc a tak nezbylo než zastavit se u MC Donalda, který byl po cestě. Objednávka. Pak jsem si všimla, že na displeji je částka, která neodpovídá hodnotě nákupu a že se nejspíše pokladní spletla(ošidila).
Už se chystám na ní zavolat a v tom mě můj společník ostře zarazí. Syčí na mě skrz zuby, ať jsem zticha a ať neblázním. Neustále mne přemlouvá, abych nic neříkala. Nákup ale platím já a rozdíl je ve dvaceti korunách. Překvapeně zírám, s jakou vehemencí a jak moc touží po tom mne přesvědčit, abych ukradla těch dvacet korun. Asi by měl radost za mne.

Michal
Později jsem svou příhodu z MC Donalda vyprávěla jednomu příteli. Pracuje jako číšník. Dokud jsem neřekla, že se vše odehrálo právě u MC Donalda, souhlasil semnou, že by taky na případnou chybu obsluhy upozornil. Když se ale dozvěděl a tom, kde se příhoda stala, dodal, že u MC Donalda by mu to bylo jedno a že by si to stejně ti všiváci zasloužili.
Chtěla jsem samozřejmě, aby tenhle pro mne zvláštní postoj vysvětlil. Bylo mi řečeno, že tak obrovský „byznys gigant“ by to ani nepoznal, že zaměstnanci nic nahrazovat nemusí. Jinými slovy…pokud se to nikdo nedozví, není to krádež. Navíc samotná firma nás prý také vlastně okrádá, protože například šidí na váze, předražuje…
Pokusila jsem se poukázat na fakt, že je to třeba i pravda, ale že ho nikdo nenutí, aby si výrobky kupoval. Co se týče marketingu, vše je založeno na svobodné vůli, přestože u některých jedinců zmanipulovatelné.
Ještě nadnesl fakt, že reklama zmíněné restaurace je zacílená na děti a že je to vydírání a tlaku dětí se nedá odolat…rodičem zatím není, ale možná že kdyby ano, opravdu by asi neodolal. Každý svého štěstí strůjcem a dokud jsou naše děti malé, tak i jejich.

Soused
Je to ten typ, co si rád přijde k nějakým věcem „zadarmo“. Pokud se mu podaří obzvláště vypečený podvůdek, je to pro něj podobné, jakoby se spisovateli podařila kvalitní povídka nebo kuchaři úžasný recept.



Co tedy říci závěrem? Když před Adélou zmíním, že se podle mého názoru jedná o krádež, je celá zaražená a souká ze sebe něco o „legraci“.
Když na tuto skutečnost podotknu u Jonathana, diví se mi proč to tak vnímám, když můžu dostat něco, za co nemusím platit. Michal mi sice za pravdu dá, ale ve svém nazírání má výjimky. Tvoří je firmy, které vydělávají příliš, než aby je dokázal přijmout jako obyčejné subjekty trhu. Používají mazané metody, jak vydělat, mazané metody, jak lidem „zachutnat“. Zaslouží si proto i krádež, neboť soucit s okradenými zřejmě dokáže prožít jen u těch, jimž se podnikání nedaří, nebo alespoň ne tolik. Takoví se neokrádají. Ale velké mezinárodní firmy?To je přece něco jiného.
Pokud bych našla odvahu a pověděla bych o svém pocitu sousedovi, nepromluvil by na mne přibližně půl roku. Už se to totiž jednou stalo. Je hrdý na to, když něco dokáže šikovně „urvat“, ale pokud by jeho počínání někdo nazval pravým jménem, hodně by se rozčílil a dotyčného začal nenávidět. Je to velice zvláštní. Přestože se leckde pochlubí, jak to dobře ukradl, při slově zloděj se mu zježí všechny chlupy…

Při mém pozorování jsem došla k jakémusi závěru. Myslím si, že pojem krádeže je chápán u různých lidí do různé míry a ta je založená na míře jejich soucitu s ostatními. Nejspíš ti, kteří vůbec nepociťují soucit s okradenými, mají k tomuto konání nejblíže.
Jak je asi majiteli restaurace, když mu ukradnou všechny jídelní lístky a zůstanou mu po večeru dva půllitry…?
Jak je asi mladému brigádníkovi, který po směně zjistí, že má manko, které mu spolkne celou jeho výplatu…?
Jaké to je, když se člověk splete a ten druhý ho na to soucitně upozorní. Ten pocit je mi o mnoho příjemnější než pocit z toho, že sem ušetřila dvacku…Ale někdo to má obráceně…
Jsou lidé, kteří některé krádeže omlouvají a jiné ne…
Jde však o princip. Jde vždycky o jedno a to samé. Rozdíly v podstatě nejsou. Je to stejné, když někomu vezmu deset tisíc, je to stejné, když mu vezmu dvacku. Je to jedno, jestli je to bohatý podnikatel, nebo už má právě jenom tu dvacku. Z hlediska okradené osoby, samozřejmě, pocity různých lidí se liší. Bohatému člověku možná opravdu ta dvacka nebude tolik vadit jako chudému. Ale copak je to důležité?Z našeho hlediska jde přece stále o to samé, at už je na druhé straně kdokoliv. Nebo snad ne?

Na úvod

Je krásný den. Moje dcera je ode mne vzdálena stovky kilometrů, ale díky internetu to není intelektuální odloučení.
Je to můj záchytný bod, člověk které má v něčem podobné vidění světa jako já. To je příjemné. Mnoho věcí vidí jinak než já ale já v tom problém nevidím. Mnoho věcí vidí jinak prostě proto, že je mezi námi dvacetiletý věkový rozdíl. Mnoho věcí vidí jinak proto, že je to žena. Mnoho věcí vidí jinak proto, že se pohybuje v jiné společenské vrstvě. To vše je přínosem pro náš vztah.

Mnoho jejích životních postojů stojí za zaznamenání. Ona tak příliš nečiní a já se cítím povinován ji k tomu tak trochu tlačit. Je to však nátlak něžný a láskyplný. Mám ji totiž moc rád (jak už to tak mezi rodiči a potomky bývá) a přeji si aby se ve svém životě plně realizovala.