Krádež jako lidská vlastnost

Na začátek bych se vyjádřila k něčemu, s čím se setkávám každý den.
Téměř každý lidský tvor pojem krádež dokáže nějakým způsobem pochopit. Většina má pod touto „nálepkou“ jistou představu co znamená. Pokud bychom ale pár těch tvorečků obešli s otázkou, co to tedy vlastně znamená, zjistili bychom, že každý nějak odpoví, ale kus od kusu úplně jinak.

Adéla
Znám dívku, která v restauracích krade jídelní lístky, půllitry či popelníky. Není to proto, že by jí doma snad některé tyto artefakty chyběly, ani proto, že by na ně neměla finanční prostředky. Vlastně si je přinese domů a někde je nechá ležet. Ve všech případech si dotyčného předmětu později už vůbec nevšímá. Jde tedy o ten moment, kdy samotná krádež probíhá. Dotyčná čeká, že ostatní ohromí a získá uznání. Předpokládá že ostatní(podobně staří vrstevníci) toto počínání budou honorovat jako „neohrožené a odvážné“.
Slečna je poměrně mladá a vlastně ještě v období dospívání. Její vysvětlení – „je to pro mě, na památku, to není krádež“ - plyne zkrátka z tohoto faktu. Domnívám se, že takový člověk by měl zábrany ukrást někomu peníze z peněženky nebo nějaké drahé šperky, ale pokud uzme něco, co v jeho očích nemá vysokou peněžní hodnotu, považuje to za vtip a to, že „je to vtip“ považuje dokonce za omluvu svého chování. Jinými slovy…pokud účelem krádeže nepřijdu k opravdu cenným hmotným statkům, není to krádež.

Jonathan
Po jednom večeru, stráveném porůznu v centru města, byl čas si dát alespoň malou večerní svačinku, protože žaludek už o to škrábal. Pozdní noc a tak nezbylo než zastavit se u MC Donalda, který byl po cestě. Objednávka. Pak jsem si všimla, že na displeji je částka, která neodpovídá hodnotě nákupu a že se nejspíše pokladní spletla(ošidila).
Už se chystám na ní zavolat a v tom mě můj společník ostře zarazí. Syčí na mě skrz zuby, ať jsem zticha a ať neblázním. Neustále mne přemlouvá, abych nic neříkala. Nákup ale platím já a rozdíl je ve dvaceti korunách. Překvapeně zírám, s jakou vehemencí a jak moc touží po tom mne přesvědčit, abych ukradla těch dvacet korun. Asi by měl radost za mne.

Michal
Později jsem svou příhodu z MC Donalda vyprávěla jednomu příteli. Pracuje jako číšník. Dokud jsem neřekla, že se vše odehrálo právě u MC Donalda, souhlasil semnou, že by taky na případnou chybu obsluhy upozornil. Když se ale dozvěděl a tom, kde se příhoda stala, dodal, že u MC Donalda by mu to bylo jedno a že by si to stejně ti všiváci zasloužili.
Chtěla jsem samozřejmě, aby tenhle pro mne zvláštní postoj vysvětlil. Bylo mi řečeno, že tak obrovský „byznys gigant“ by to ani nepoznal, že zaměstnanci nic nahrazovat nemusí. Jinými slovy…pokud se to nikdo nedozví, není to krádež. Navíc samotná firma nás prý také vlastně okrádá, protože například šidí na váze, předražuje…
Pokusila jsem se poukázat na fakt, že je to třeba i pravda, ale že ho nikdo nenutí, aby si výrobky kupoval. Co se týče marketingu, vše je založeno na svobodné vůli, přestože u některých jedinců zmanipulovatelné.
Ještě nadnesl fakt, že reklama zmíněné restaurace je zacílená na děti a že je to vydírání a tlaku dětí se nedá odolat…rodičem zatím není, ale možná že kdyby ano, opravdu by asi neodolal. Každý svého štěstí strůjcem a dokud jsou naše děti malé, tak i jejich.

Soused
Je to ten typ, co si rád přijde k nějakým věcem „zadarmo“. Pokud se mu podaří obzvláště vypečený podvůdek, je to pro něj podobné, jakoby se spisovateli podařila kvalitní povídka nebo kuchaři úžasný recept.



Co tedy říci závěrem? Když před Adélou zmíním, že se podle mého názoru jedná o krádež, je celá zaražená a souká ze sebe něco o „legraci“.
Když na tuto skutečnost podotknu u Jonathana, diví se mi proč to tak vnímám, když můžu dostat něco, za co nemusím platit. Michal mi sice za pravdu dá, ale ve svém nazírání má výjimky. Tvoří je firmy, které vydělávají příliš, než aby je dokázal přijmout jako obyčejné subjekty trhu. Používají mazané metody, jak vydělat, mazané metody, jak lidem „zachutnat“. Zaslouží si proto i krádež, neboť soucit s okradenými zřejmě dokáže prožít jen u těch, jimž se podnikání nedaří, nebo alespoň ne tolik. Takoví se neokrádají. Ale velké mezinárodní firmy?To je přece něco jiného.
Pokud bych našla odvahu a pověděla bych o svém pocitu sousedovi, nepromluvil by na mne přibližně půl roku. Už se to totiž jednou stalo. Je hrdý na to, když něco dokáže šikovně „urvat“, ale pokud by jeho počínání někdo nazval pravým jménem, hodně by se rozčílil a dotyčného začal nenávidět. Je to velice zvláštní. Přestože se leckde pochlubí, jak to dobře ukradl, při slově zloděj se mu zježí všechny chlupy…

Při mém pozorování jsem došla k jakémusi závěru. Myslím si, že pojem krádeže je chápán u různých lidí do různé míry a ta je založená na míře jejich soucitu s ostatními. Nejspíš ti, kteří vůbec nepociťují soucit s okradenými, mají k tomuto konání nejblíže.
Jak je asi majiteli restaurace, když mu ukradnou všechny jídelní lístky a zůstanou mu po večeru dva půllitry…?
Jak je asi mladému brigádníkovi, který po směně zjistí, že má manko, které mu spolkne celou jeho výplatu…?
Jaké to je, když se člověk splete a ten druhý ho na to soucitně upozorní. Ten pocit je mi o mnoho příjemnější než pocit z toho, že sem ušetřila dvacku…Ale někdo to má obráceně…
Jsou lidé, kteří některé krádeže omlouvají a jiné ne…
Jde však o princip. Jde vždycky o jedno a to samé. Rozdíly v podstatě nejsou. Je to stejné, když někomu vezmu deset tisíc, je to stejné, když mu vezmu dvacku. Je to jedno, jestli je to bohatý podnikatel, nebo už má právě jenom tu dvacku. Z hlediska okradené osoby, samozřejmě, pocity různých lidí se liší. Bohatému člověku možná opravdu ta dvacka nebude tolik vadit jako chudému. Ale copak je to důležité?Z našeho hlediska jde přece stále o to samé, at už je na druhé straně kdokoliv. Nebo snad ne?