Dualita

Rozdělení dobra a zla se zrodilo v lidských hlavách už strašně dávno. Možná někdy v dobách, kdy se podle křesťanství oddělilo světlo od tmy. Důvody byly dle mého názoru zcela jistě praktického rázu. Co se však z těchto dvou slov stalo v průběhu věků?Jako mnoho jiných pojmů samozřejmě prošla přerodem a procesem „vysoustružení“.

Z hlediska dnešního světa jsou tato označení, nebo spíše hodnocení, téměř metafyzickým, abstraktním pojmem. Potřeba vymezit dobro a zlo obecně vznikla jako potřeba lidí domluvit se mezi sebou. Aby se nepovraždili, aby přežili vedle sebe. Po stanovení tohoto prazákladu začaly nejspíš vznikat první podoby zákonů.

Odměna za „dobré chování“ a trest za „špatné chování“ byla jedním z prvních prostředků, jak všeobecné povědomí o dobru a zlu rozšířit a jak tuto zdánlivou dualitu vštípit. Dualita je to především vykonstruovaná, jakási iluze, která by nám měla usnadnit či zpřehlednit život. Něco jako náboženství. Do jaké míry ovšem tyto iluze náš život opravdu zjednodušují je už jiná otázka.

Především jde o to, že člověk, bráno jako živočišný druh, se se svými nejzákladnějšími a nejpřirozenějšími vlastnostmi nejvíce blíží virům. Snaží se ze všeho a za každé situace sobecky urvat pro sebe nejvíc, nikdy nemá dost a všechno kolem sebe devastuje a ruinuje. Když už je vše zničeno a na příslušném místě se již nedá vytěžit nic cenného, přesune se na jiné místo, kde celý proces započne znovu. (Jak o tom hovoří například agent Smith v kultovním snímku Matrix). Jedním za všechny může být příklad nynějších četných úvah o tom, na jakou další planetu bychom se měli přesunout.

Z těchto lidských vlastností plyne, že z hlediska „majority lidské společnosti“ konání takzvaného „dobra“ nevychází z přirozenosti, ale ze strachu. Je to v morálce, jsou to trestné činy, chůze proti bohu…svědomí zkrátka ve většině případů pramení ze strachu, že přijde trest. Je to tak jednoduché. Trest může přijít od lidí kolem nás, skrze soudní, právní a trestní systém, nebo od boha.

Dobro nebo zlo ve skutečnosti neexistují, protože v každé chvíli, ať to nazveme jakýmkoliv jménem, konáme v podstatě jen to, co je nutné. Dalo by se to přirovnat k pletení nástěnného koberce velkých rozměrů. Jsou potřeba různé barvy nití. Tmavé budeme považovat za špatné a světlé za dobré. Když pak každému dáme do ruky jednu barvu nitě, hned je rozdělení na světě. Někdo je dobrý a někdo je špatný, v závislosti na tom, s jakou barvou pracuje. Ovšem pro kompletnost a krásu koberce jsou oba druhy barev naprosto stejně důležité.

Ze svého vlastního pohledu si své stopy v lidském společenství prohlížím podle toho, zda byly uskutečněny ve jménu lásky, soucitu a pokory. Neříkám, že to je dobré. Říkám jen, že to je pro mne přirozené a je mi příjemné se takto chovat. Když bude pro někoho přirozené se chovat ve jménu hromadění věcí či získání moci, neodsoudím ho. Není pro mne špatným člověkem, jedná jen ve jménu jiných přirozeností a drží zkrátka jiné barvy nití. Ten koberec ale nakonec stejně budeme tvořit spolu, dohromady. Obraz bude krásný a monumentální právě pro to, že ponese obě naše barvy, přestože každá bude na jiném místě.