Už od mých čtrnácti let můj otec říkával:
"Kdybych se tak dožil až vyjdeš školu." Potom přišlo:
"Kdybych se tak dožil až se vyučíš." Potom zase:
"Kdybych se tak dožil až se oženíš." Dá se předpokládat, že jednou přišla i slova:
"Kdybych se tak dožil tvých dětí..."
Osobně se domnívám, že tím největším úspěchem je, pokud se člověk dožije své smrti.
Můj otec vypadal jako kdyby byl permanentně připravený na smrt, přesto že byl zavilý ateista. Pořídil si mne se svou matkou na základě mého nepovedeného bratra, který se během chůze mé matky do porodnice (bylo to asi dva kilometry) přiškrtil na pupeční šňůře a po dvou letech už to na něm bylo znát.
Pak se narodila moje sestra a rodiče dostali strach, že ji můj postižený bratr ublíží, tak byl odsunut do ústavu. Na jedné straně by bylo možné jim tento krok zazlívat, na druhé straně byl tou příčinou, že jsem se jako první náhradník dostal do hry. Bráchovi to asi bylo jedno. Vlastně nevím, jestli vůbec byl. Jeho tělo tady tedy bylo... asi tak třicet let. Pak šel tam odkud přišel.
Zůstali mi po něm tepláky s iniciálkami. To jediné mi zůstalo a ani to ne na vždy.
Můj otec stárnul jakoby rychleji než já. Přišli chvíle, kdy ho svět netěšil, jak už to u mnoha lidí neduchovního rozměru bývá a ani televize, ani jeho "koníčky" mu nemohli vrátit tu jiskru do jeho očí. Seděl na gauči a hleděl vyhaslým pohledem a já už tehdy věděl, že dříve tak zanícený diskutér již zemřel. Jenom to ještě nevěděl.
Když zemřel fyzicky, byl jsem už téměř zralý muž, už jsem věděl, že není neštěstí odejít, neštěstí je chtít odejít.
Je dobré, když odcházejí lidé, kteří už všechno řekli. Pak je jejich odchod snesitelný. Pak je přirozený. Můj otec mi toho mnoho neřekl. Nemluvil se mnou o tom, o čem bych se svým otcem mluvit chtěl. Ne proto že by nechtěl. On prostě nemohl. Je smutné pro syna, když nepřeroste svého otce. Stejně tak smutné je, když jej přeroste. Když se role obrátí a vy zjistíte, že autority jsou pryč, nebo se proměnily v neurotické děti a že od určité chvíle vám nikdo nic nového neřekne. Uvědomil jsem si, že všechno co je pro mne důležité, musí jít z mého srdce. Že ani ten nejchytřejší a nejmoudřejší člověk světa mi nemůže říct nic co už dávno nevím. Může mi říct jen to, co jsem v sobě ještě neprobudil, ale co tam vždy bylo. Co ve mě není, nikdy nikdo do mne nedostane.Nevím jestli byl můj otec svatý. Možná ano. Moje matka svatá je. Nemyslím ve smyslu křesťanském, neměnila vodu ve víno, ani neuzdravovala nemocné, nic z té veteše. Byla a je jenom svou. SVÁ - TA. To je pro mne obsah slova svatý nebo svatá. Není to nic víc, ale také nic méně, než být svůj či svá.
Ono to zní velmi jednoduše, ale je to proklatě těžké. Až někdy na prahu dospělosti a jsem si začal uvědomovat, že to jak se chovám, to co dělám, že to nemusím být nutně já sám. Můžou to být moji rodiče, moji příbuzní, učitelé, přátelé.. ojoj, kolik všech to může být, ale já to vůbec nejsem. Já jsem tam někde uplně vespod. Byl jsem pěstěn a šlechtěn za účelem hladké existence v systému, ale může být, že jednoho dne se probudím z toho larvího spánku a začnu se stávat housenkou.
Housenky nejsou moc oblíbené. Žerou listy rostlin, na které si dělají jiní tvorové nárok. Je možné že mne jako housenku lidé nebudou mít rádi. Lidé nemají rádi, když jim někdo ožírá "jejich" zeleninu. Raději by aby ze mne byla ta larva. Co už je komu do larvy. Nic nežere, jen leží.
Takový motýl, to je ovšem něo jiného. Básníci o něm píší básně, zpěváci jej oslavují ve svých písních...Řeknu vám to tedy natvrdo. Bez housenky není motýla. Bez lidské SVÁ - TY! není té blankytné krásy, toho vyvrcholení lidské existence.
Můj otec, ať byl jakýkoliv, nebyl to špatný zahradník. Nerozšlapával larvy ani housenky. Možná používal nepříjemný postřik, ale snad mne tím udělal odolnějším.
A já se učím, stále se učím být svatým. A stále je to tak těžké. Najít tu křehkou rovnováhu, mezi zachováním své integrity a neničením integrity těch druhých. Ale je už něco krásnějšího, než takový motýl?
Ano, jsem sám. Každý den od svého narození až do své smrti jsem sám. Ale tím pádem jsem také jenom sám sobě zodpovědný. Teď je ten čas, kdy mohu hrát svoji hru. Teď jsou zapnuty kamery a mikrofony. Nebude žádné repete. Budou další hry, jiné hry. Ale tahle bude jen jedna jediná.
Žádné komentáře:
Okomentovat